VODNÍK PÍSNIČKY POVÍDKY
 

Charlesovy fejetony (Balda 1999)

Úvod

Jsou zážitky v životě člověka, které nepomíjí a žijí a hřejí hluboko pod hrudním košem. Jsou to ty chvíle, kdy se člověk dotýká své duše a v místech doteku duše rozkvete a roste. Jsou to ty okamžiky, kdy člověk poznává sám sebe prostřednictvím zrcadel mezních situací a momenty, které nelze vyprávět. Je nemožné vměstnat tuto obrovskou záplavu dojmů a pocitů mezi pár studených, hranatých slov.

Ačkoli si uvědomuji, že je to snaha téměř marná, stále mám potřebu alespoň zlomek těchto příběhů sdělit. I kdyby v těchto řádcích zůstal jen odraz skutečné dojemnosti lidství, kterou v sobě cítím, bude mi to stačit.

Letos jsem se byl už druhým rokem starat o děti na letním táboře, dětském táboře, který se tak podivně jmenuje Balda. Kdyby to byl jen obyčejný letní dětský tábor, který se tak podivně jmenuje Balda, asi bych vám o tom ani nepsal. Jenže ty dva týdny vám dají pocit skutečného života a stane se s vámi tolik věcí, že je těžké vrátit se zpátky domů, kde čas zůstal stát a lidé a všechno zůstalo stejné a kde nikdo nepochopí, že vy jste se změnili. Když se Vás doma zeptají, tak co, jaké to bylo?, jediné, na co se zmůžete, je: jó, bylo to super. Pak možná vzpomenete pár veselých historek, například…

O Mentálovi

Mirek byl v oddíle nejproblematičtějším dítětem. Všechno se mu muselo říkat desetkrát a on to stejnak nepochopil. Navíc neuměl říkat R, nosil brýle a děti ho neměly rády.

Na začátku tábora dostali všichni vedoucí pokyn, aby děti nepily vodu z kohoutku, neb není zcela jisté, zda není závadná. Dobrá, řekl jsem si, dětem se to vysvětlí, ony to pochopí a nebudou pít závadnou vodu. Ovšem na Mirka jsem rozhodně nebyl a nemohl být připraven.

Když jsme tak jednou seděli u řeky a dělali si pauzu při cestě, spatřil jsem něco, čemu jsem jen velmi těžko mohl uvěřit. Mirek seděl na bobku u řeky a vydatně si přihýbal z kalné říční vody. Ovšem to už dávno reagoval můj praktikant, ačkoliv má již vousy a pleš a na tábor jezdí skoro ze všech nejdéle. Vlastně byl papírově vedoucím on (já jsem byl papírově noční hlídač), ale jelikož je to dobrák, vzal na sebe to riziko, že povedu oddíl, a nechal mě tak sbírat zkušenosti pro příští léta.

No tak dobrá, Mirek se napil z řeky a šli jsme dál. Řekli jsme si, že nad ním budeme muset zvýšit ostrahu, a proto šel s Davidem za ruku. Na zastávce jsme čekali na autobus, a tak jsme si sedli do trávy a čekali na ten autobus. Příliš pozdě jsme zjistili, že Mirek opět pije. Otočili jsme se až na zvolání chlapců o tom, jaké že je Mirek prase. Mirek stál u staré rezaté pumpy, jeden z hochů mu úporně pumpoval a Mirek chlemtal pochybnou vodu, přičemž se na nás smál svým kobylím chrupem. To už jsme vypěnili a Mirek se od nás nesměl hnout ani na krok.

V autobuse jsme ho celkem v pohodě ohlídali, hlavně proto, že tam nebylo žádného vodního zdroje. Po návratu do tábora jsem poslal chlapce, ať si jdou omýt ruce, že půjdeme na večeři a tam že se bude moci Mirek konečně napít dosytosti. Když jsem je šel jen tak lehce zkontrolovat do umývárky, uzřel jsem Mirka, kterak pije vodu z umyvadla. Ani jsme nevnímali poznámky chlapců o tom, že Mirek pije každou vodu, a odváděli jsme ho s Davidem do jídellny, přičemž si David neustále opakoval: mentál, je to mentál…

Balení na Baldě

Balení je na Baldě tou nejsmutnější věcí, co znám. Již pár dní předem je konec ve vzduchu a člověk ho dýchá a je jím prosycen, ale teprve balení je ortel.

Šílenou věcí je balit dětem, protože rozdělit hromadu špinavých věcí na chatce rovnoměrně mezi čtyři děti je výkonem značně masochistickým. Jenže aspoň Radovan měl podepsané ponožky.

Jakkoli jsem si to nechtěl připustit, konec byl mezi námi, chodil kolem nás a vyžíval se ve svém triumfu.

Naposledy jsem pomáhal balit Mentálovi. Měl už kufr skoro nacpanej, a to měl ještě vedle hromadu trenek, co jsme byli prát. Pomáhal jsem mu to tam narvat a cítil jsem, jak se ve mně cosi bortí. Zabalili jsme mu i toho maňáska, co už dávno zapomněl, že se jmenuje Pepa. A ten dřevěnej meč, co si s nima kluci hráli na rytíře a válečníky, jenom Mentál byl Kcena (pozn. 2001 – rozuměj Xena). Měl v tom kufru zatraceně moc věcí, a tak nám dalo spoustu práce ho zavřít. 
Venku už se děti řadily na poslední nástup. 

Zavřeli jsme ten kufr a on se smál tím kobylím chrupem a vyprávěl, jak moc se mu líbilo, když jsem hrál divadlo. 

„Ty jseš moc chytrej kluk, Mirku, viď?“ 
„Nó, to já jsem.“ 

Zamknul jsem mu kufr a vyhodil jsem mu ho před chatku.

Poslední nástup je na Baldě ještě smutnější než balení. Děti stojí v půlkruhu, drží se kolem ramen a se slzami v očích nechávají naposledy táborem zaznít melodii balďácké hymny. Přijíždějí autobusy a děti se ještě pevněji semknou a mně běhá mráz po zádech, ale usmívám se.

Velmi zvláštní věc je, když dětem přijedou rodiče. Aha, tak Jája, co si strkal žáby do baťůžku, je podobný tatínkovi. Když dětem přijedou rodiče, najednou přestanou být vašimi dětmi. Když se přijdou rozloučit, podáte si ruku, rozcucháte jim vlasy a řeknete ahoj, zase přijeď, a víte, že třeba nepřijedou. Najednou jsou cizí.

Děti po vás chtějí podpis a adresu, tak jim ji dávám, protože stejně nenapíšou.

Loučení je vůbec hnusná věc. Nejhorší je loučení s vedoucími, protože to jsou skvělí lidé a takových v normálním životě moc není. Nesnáším loučení.

Ale jedno vím jistě, že pokud mě na Baldě budou chtít, budu tam jezdit rok co rok, protože některé věci nekončí, ale žijí a hřejí hluboko pod hrudním košem. A Balda taková je.
 
 
 
TOPlist